Tak první krok mám za sebou. Odkaz funguje, články se zobrazují, už je to hotovo! Hotovo? To znamená, že je vlastně konec? Kdepak, nebojte se je to teprve začátek. :)
Ovšem klika je, že momentálně jsem zcela vygumovaná, takže moje duchaplnost dostává na frak. To by mě zajímalo, jaká guma se k takovým účelům používá. A kdo s ní vlastně "šmrdlá"? To se přeci běžně říká, že "jsem vygumovaný". A na každém šprochu... znáte to.
Takže položme si otázku správně a fundovaně. Už jste někdy viděli, aby se "něco udělalo samo"? Já tedy ne. I maminka to vždycky říkala. "Samo se nikdy nic neudělá!" A maminka má přece vždycky pravdu. Tudíž pokud je někde někdo vygumovaný, musí být někde poblíž někdo, kdo jej vygumoval. To je logické. A vygumoval-li někdo někoho, musel k tomu použít nějaký instrument - patrně nějakou obří gumu (malou by to trvalo dlouho a vygumovávaný by si toho patrně všiml a ucuk by).
V době digitalizace, by mohla být guma nahrazena také tlačítkem "Delete". To je na jednu stranu velmi deprimující, protože myšlenky, které v sobě člověk léta shromažďuje, se mohou stiskem jednoho blbýho tlačítka úplně vypařit a všechno je v trapu. Ale má to i výhody. Kapacita, napěchovaná někdy až přílišným množstvím, ne vždy zcela kvalitních myšlenek, se uvolní a můžete začít myslet znovu! Lépe! Radostněji! Není to úžasné? Takže nebraňte se gumování. Je to osvobozující proces!
A pro ty, kteří v té hlavě mají přeci jen něco, co stojí za zachování ještě jedna radostná informace. Podívejte se do koše! Většinu z toho, co Vám bylo vymazáno, tam najdete schované. Ale než to znovu z toho koše vytáhnete, zamyslete se. Stojí skutečně vše, o co jste přišli, za zachování?